Byl mi rok. Sem náleží má první šťastná vzpomínka.

Poprvé jsem viděla sníh. Tatínek mě držel v náručí v modrém fusaku s bílým beránkem. A já poprvé viděla snášet se na zem obrovské bílé vločky. Kolem byl zvláštní hluboký klid. Vše odpočívalo pod hustou bílou peřinou. Sáně a tátovy boty zvukem provázely vločky. Ležela jsem na zádech, viděla je tančit a cítila jsem každou, která mi dopadala na obličej. Ten pocit! Vzrušení a úžasu. Byl tak silný. Vedl mě objevit víc. S vypětím všech sil jsem se i s modrým fusakem pohnula a žuchla obličejem přímo do bílých peřejí. Co na tom že mě sníh chladil ve tváři, to nebylo důležité. Nic nebylo důležitější než ten okamžik. Já a svět který mě objal.

 

Ten pocit mě provázel nadále. Byl se mnou. Když jsem jako malá poslouchala O vodníkovi a Polednici, listovala ve Velkém Vojenském Atlase tajemstvím noční oblohy anebo v malé ručce svírala sošku Budhy, kterého jsem vždy na chvilku zcizila ze sekretáře s čínským porcelánem. Fascinovalo mě to. Chodila jsem se ptát maminky, kolik je na Slunci stupňů, a na věci duchaplné. Byla jsem malý mudrc.

 

Vždy byl se mnou. Vždy mně vedl. Provázaný s touhou po poznání. V dobách důležitých rozhodnutí mně dovedl na Farmaceutickou Fakultu Univerzity Karlovy. Žíznila jsem po porozumění tomu, jak funguje lidské tělo, jak funguje příroda, jaké jsou hluboce skryté souvislosti. Nemohla jsem se jen naučit pro výslednou známku. Potřebovala jsem pochopit, jak fungují – přírodní, fyzikální a medicínské zákonitosti. Jak funguje to, co není vidět na první pohled a jakým způsobem to lze ovlivnit.

 

Po ukončení studia jsem tři roky pracovala v lékárně a poté mě zavolalo další poznání. Poznání sebe. Měla jsem v tu dobu zajímavou, stabilní práci, úžasného partnera, a přestože jsem měla v životě dle standardních měřítek všechno, nebyla jsem úplná. Ztratil se. Můj pocit. Ztratila jsem se já. Nějakou dobu jsem i přesto dokázala být spokojená, něčím se zabavit, něco objevovat, ale dlouhodobě, mi chybělo to nejpodstatnější, to, co mně dělalo v životě šťastnou.

 

Rozhodla jsem se ho najít. A to rozhodnutí mně stálo mnoho zásadních životních změn. Bála jsem se, místy. Ve chvílích, kdy jsem kráčela do neznáma. Ale věděla jsem, že jdu správně.

 

Prošla jsem velké dálky, kde se člověk setká naplno se sebou sám. Cestovala jsem po Mongolsku, Patagónii, Indonésii a Borneu. Každá z těchto cest mi přinesla zásadní uvědomění a signifikantně formovala můj charakter. Dozvěděla jsem se mnoho o fungování lidského těla v zátěži a jiných podmínkách, o fungování mysli a toho, že má esenciální vliv na vnitřní prožívání. A na Borneu jsem se zcela poprvé setkala se spiritualitou a lidskou duší.

 

Zase se ve mně zažehl plamen.

Tou dobou jsem pracovala jako monitorka klinických studií v Onkologii a Hematoonkologii. Jezdila jsem po velkých českých onkocentrech a spolupodílela se na procesu zkoumání nových léčiv na léčbu rakoviny. A četla. Každý volný okamžik, vše, co mně fascinovalo. Začala jsem se více do hloubky zabývat vnitřním prožíváním člověka, psychologií, filozofií, spiritualitou, energetikou a uměním. Prošla jsem dvouletý akreditovaný výcvik v koučování na FBE. A četla dál. Byla jsem jak houba. Nešlo to zastavit. Navštívila jsem řadu seminářů a workshopů, kterými mi věci zapadaly na to správné místo. Začala jsem pracovat s lidmi. Protože mě o to sami často žádali. Absolvovala jsem stáž v Hospicu Svatého Lazara v Plzni, kde jsem doprovázela ty, kteří se vydali na svou poslední pouť. A stále jsem četla. Pracovala s lidmi. A stále jsem to nedokázala pochopit. Co je tou nesmírnou motivací, která mě tolik fascinuje.

Až jsem jednou stála v bytě, u své knihovny. A podívala jsem se na knihy, které jsem do jedné přečetla. Knihy všechny popisující jediné z jiného úhlu pohledu – lidskou duši.

 

Dnes tento pocit nacházím ve svých hodnotách. Ve svých vztazích. A v práci, která propojuje lásku k tradicím a vědeckému poznání s novým přístupem, pro nějž jsem šla až na konec světa.